Dnes chci psát o specialitách bosenské kuchyně.  Nepůjde o recepty jídel, ty najdeme na internetu. Mým záměrem je s vámi sdílet můj pohled na to, co se jí v Bosně, jak to chutná a některé mé postřehy a gastronomické zážitky z mých cest.

V minulých článcích jsem se už zmínil o některých pochutinách, které si v této nádherné zemi rád pravidelně dávám. Myslím si, že velkým magnetem pro mne je kvalita jídla. Základem jsou kvalitní domácí suroviny, což v obchodních řetězcích u nás nacházíme dnes už jen výjimečně. V Bosně obchodní řetězce nejsou, a tak můžeme využít výhod země mimo Evropskou unii a v místních prodejnách (i ve městě) nakoupit domácí produkty, které se s těmi u nás nedají moc srovnávat. A nejedná se jen o zeleninu a ovoce, kde to na chuti rajčat, paprik či salátové okurky poznáme okamžitě. Ale také třeba o mléčné výrobky. V pekárnách mají čerstvý chléb, slané i sladké pečivo (čerstvé a bez zmrazených polotovarů). A pak jsou téměř na každém rohu pekárny, takzvané burekdžinice, ze kterých se často vine vůně, lákající vstoupit a ochutnat. Tady pečou pochoutky, jejichž základem je listové těsto a to plní různými dobrotami. Pro místní je to nezbytná každodenní součást jídelníčku. Nejznámější je burek. Listové těsto je plněno mletým hovězím masem. Rád dodávám, že mleté maso chutná jinak než když si dám u nás hotovou sekanou nebo karbanátek ze supermarketu … což vlastně už mnoho let nedělám. K nejčastějším náplním listového těsta patří také špenát, zelí, sýr, tvaroh, brambory … Zabalené listové těsto s náplní se peče buďto na kulatém plechu s vyšším okrajem, kde se zatočí do spirály, anebo na normálním obdélníkovém pečícím plechu ve tvaru harmoniky, či podélných dlouhých tenkých „palačinek“. Když přijdete do krámu a vyberete si, prodavačka vám odkrojí dle přání. Cena je podle váhy.

Při mém pobytu v údolí Bosenských pyramid jsem byl pozván na vegetariánský oběd k přátelům. Podávalo se zapečené listové těsto s dýní. K tomu hostitelka přidala na talíř čerstvý přírodní sýr. Jak jednoduché a přitom chutné, výživné a teplé jídlo.

Bosenci jedí hodně maso – hovězí, jehněčí a drůbež. Vepřové mase najdete na jídelníčku jen v některých restauracích a u křesťanů. Většinou maso grilují nebo vaří jako součást polévek a specialit, které se hustým polévkám podobají.  Nechybí zelenina, houby, luštěniny, smetana a koření. Místní specialitou je čevapi. U nás známé jako čevabčiči. To se připravuje v pita chlebu s cibulí, případně s tučnou zakysanou smetanou. V Bosně potkáte mnoho restaurací, zvaných čevabžinice, které se na tento národní pokrm specializují. Opět se neubráním porovnání s čevabčiči, které znám z českých restaurací nebo jídelen. Kvalitou neporovnatelné. Místní říkají, že pravé čevapi se připravuje ze tří druhů mletého masa, které se ve tvaru válečků většinou smaží na pánvi.

Čím jsme blíže Hercegovině, tím častěji narazíme na rybí restaurace. Převládají říční ryby, zejména pstruzi, kteří se připravují na pánvi nebo na grilu. Restaurace u řek nabízí pstruhy přímo z vody. Takže si u stolu objednáte, kuchař vyjde k vodě, vyloví pstruha a hned jej připraví. Čerstvé, chutné a nijak drahé.

Oblíbenou sladkostí Bosny je tzv. lokum. Cukrovinka, která je podobná našemu želé a často jí dostanete v restauraci ke kávě. Nechybí tady známá baklava s ořechy a s medem.

Jedno podzimní ráno jsem požádal svého přítele Nermina o doporučení na prodejnu, kde koupím to skvělé domácí sušené maso, které jsem večer předtím labužnicky mlsal u sklenky a ve společnosti místních přátel. Nermin pohotově přikývl, rošťácky se zasmál a přisedl do mého auta. „Jedeme“, řekl a navigoval nás ven z města. Po čtvrthodině jízdy jsme zastavili v malé vesničce u rodinného domu s malým řeznictvím. Ještě jsme nevystoupili z auta, když u nás byli dva majitelé v zástěrách, a srdečně se s námi zdravili. Vešli jsme do krámu, který byl napěchován pouze sušeným masem. Než jsem se stačil po místnosti rozhlédnout, před obličejem na mne koukal na špičce nože první kousek k ochutnání. Po degustaci jako ve vinném sklípku jsem věděl, že mým další jídlem ten den bude nejdříve pozdní večeře. Bylo vybráno, nakoupeno, loučili jsme se jako bychom byli rodina, anebo se znali mnoho let. Při cestě zpět do Visoka se mě Nermin ptá: „Víš, co si celý svět vozí z Bosny domů?“ Nečeká na odpověď a hned ze sebe vychrlí: „Naše sušené maso a výrobky z kůže.“ Dívá se na mne tím svým srdečným pohledem a zase se rošťácky směje na celé auto.