Kouzelný Počitelj v Hercegovině

Bosna a Hercegovina samozřejmě nenabízí jen údolí s pyramidami a tunely, i když toto místo navštěvuji nejčastěji. A také mají o něj lidé, co se mnou jezdí, největší zájem. Bosenské pyramidy jsou určitě obrovským magnetem, avšak to, co pro nás může být více než jen poznáváním nových míst, se ukrývá i na území Hercegoviny. Z hlavního města Sarajeva nás cesta vede dále na jih a po průjezdu nádherným kaňonem se štíty hor, spolu s křišťálově čistou řekou Neretvou, která nás doprovází, se před námi zjevuje jemnější krajina. Je to úrodný kraj. A tak jako na mnoha místech řeckého ostrova Kréta můžeme při pozorování cesty vidět samé olivové háje, tady to jsou stromy s granátovými jablky. A také se s nimi setkáváme v různých podobách od místních prodejců. Výborná sirupová šťáva, med, džem, krémy…

Jedním z těch úžasných a silných míst Hercegoviny je malé historické městečko Počitelj. Zastavuje zde během sezóny několik autobusů a desítky aut denně s turisty, kteří obdivovují jeho krásu. Mezi kamennými domy se tyčí minaret i věž s hodinami. Na vrcholku pak středověký hrad a pevnost. V době občanské války se stalo městečko útočištěm umělců a jeho atmosféra to potvrzuje na každém kroku a v kterékoliv roční době.

Pro mne jsou nezapomenutelná setkávání s místními lidmi. Hodně z nich má stále v živé paměti hrůzy války z devadesátých let. Ovlivnila jejich životy, a když mi o této ne příliš daleké minulosti vypráví, často se v nich probouzí ukrytý žal.

Sedím u altánu v kouzelné zahradě s kamenným domem, téměř na samotném vrcholu městečka pod starým hradem. Když jsem se poprvé setkal se sedmdesátiletou Melikou, ani ve snu by mne nenapadlo, že se uvidíme opakovaně.

Procházel jsem uličkou okolo kamenné zídky, na jejímž konci se otevřela dřevěná vrátka. Pozdravila  mě starší usměvavá žena a pozvala na kávu. Už vím od první cesty do této země, že takovéto pozvání se tady neodmítá. A tak jsem jej přijal. Melika se ptala, odkud jsem a co dělám a kde je moje rodina, poté vyprávěla o sobě, o minulosti, o své rodině a jejím současném každodenním životě. Ona zůstala v domě na všechno sama. Manžel i syn byli zabiti ve válce. Když o tom vyprávěla, tekly ji slzy a bolest na chvíli změnila její tvář.  Nebyl tam však žádný vztek, ani touha po pomstě.  Jen ten velký smutek, který byl prokládán úctou, pokorou a vděčností za každý den, za každou chvíli, kterou žije. Nohy už jí tak neslouží a po nepohodlné cestě z kamenů už téměř neschází dolů k silnici a mezi své sousedy. Dostává důchod 160 € na měsíc. A tak si pomáhá výrobou a prodejem čistých ovocných šťáv a nabídkou místních rukodělných výrobků. Když přijedou do městečka turisté a stoupají po kamenné cestě okolo jejich vrátek na hrad, přichází její čas na prodej toho, co vyrábí.

Popíjím silnou bosenskou kávu, sdílím s Melikou a inspiruji se. Jak můžeme žít v radosti a klidu, spolu s respektem a přijetím minulosti a smutku, který jako vzpomínka v nás navždy zůstává. Mám pocit, že se známe spoustu let, jako bychom byli rodina.  A tak když jsem v Hercegovině, návštěvu a kávu s Melikou nikdy nevynechám.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.